Guineu navštívila Martina poprvé v roce 2010, ovšem ze Slovenska odešla již v roce 1988, nejdříve do Moskvy a posléze Prahy. Nyní žije již šestnáct let napůl v Paříži, napůl v Konakry, odkud pochází její manžel. Jaká je Guinea a jaké je tam být část roku sama a mít na starosti rodinný dům? Více v 10. díle seriálu Afričeši.
Období sucha, které začíná na podzim a končí na jaře, obvykle trávím v našem rodinném domě v hlavním městě Guinei Konakry. Ve Francii mám základnu a zaměstnání, ale vyhovuje mi každý rok trávit čtyři až pět měsíců doma v Konakry. Manžel se většinou připojí zhruba na měsíc, protože jinak musí být v práci. Já mám to štěstí, že můžu pracovat z domu. Vůbec mi nevadí být tam sama. Před jedenácti lety, kdy jsme do Guinei vycestovali poprvé, mě můj muž hrozně chránil, a já se pak všeho bála, ale Guineu jsem si zamilovala a již několik měsíců po první návštěvě jsem se tam vrátila sama bez manžela. Cítím se tam velmi dobře a přirozeně, prostě jako doma.
Jak se staví domy v Guinei
Prvních několik let jsem trávila mé několikaměsíční návštěvy tím, že jsem se starala o stavbu našeho domu. Musím říct, že stavba probíhala jednodušeji, než jsem čekala. V Guinei to funguje tak, že vám obvykle známí doporučí nějaké spolehlivé dělníky. Jednou jsem si dokonce zazvonila na jeden dům, co se mi líbil a zeptala se, kdo jim to dělal. Pan byl ochotný, pustil mě dovnitř a vše ukázal. V okamžiku, kdy máte dělníky se domluvíte, co se bude dělat a za jakou cenu. Poté začnou stavební práce.
Náš dům je z nepálených cihel, které se sice dají koupit, ale my jsme si je vyráběli sami doma. Místo a vodu na jejich výrobu nám poskytl soused zdarma na jeho dvoře. Na rozdíl od Česka kromě platů dělníkům v Guinei pokrýváte i jejich stravu. Rozestavěné budovy se obvykle squatují, v našem případě na stavbě bydlela rodina jednoho z dělníků, jehož paní nám každý den vařila. Společně s touto rodinou v domě žil i devítiletý kluk, který dopoledne chodil do školy a odpoledne se učil řemeslu. Dodnes v domě zůstal, pomáhá nám se o něj starat a dělá menší práce. V Guinei nenajdete rozestavěné domy, kde by někdo během stavby nebydlel, protože stavební práce trvají obvykle několik let a během přestávek by mohlo dojít ke krádežím materiálů.
Konakry je rozhlehlé velkoměsto ležící u Atlantského oceánu, založili ho Francouzi jako přístav, nyní tu žije téměř šestina veškerého obyvatelstva Guinei. Vzhledem k tomu, že je to úzký poloostrov, který může růst jenom do délky, trpí obrovskými dopravními zácpami. V současné době se odhaduje, že má kolem dvou a půl milionů obyvatel. Existuje tu relativně velký problém s infrastrukturou, voda obvykle teče jen dva až tři dny v týdnu a v některých čtvrtích nemusí být elektřina i celou noc.
V budoucnu se s manželem plánujeme přestěhovat a já bych ráda podnikala. Místní krejčové se vždycky diví, jak je možné, že nemám svůj vlastní butik, když umím šít. Ráda bych se zaměřila na módu pro mladé a šila méně obvyklé střihy, které jsou pro místní švadleny komplikované. Bohužel pandemie moje plány přerušila.
Plýtvání považuji za aroganci
Se svým mužem jsem již dvacet let, seznámili jsme se v Praze. I přesto, že jsem poměrně temperamentn,í vztah nám funguje, máme společné hodnoty, humor a jsme opravdu dobří kamarádi. Taky neřeším určité věci, které jsou Češi zvyklí řešit. Nepřemýšlím příliš daleko do budoucnosti, neplánuji ji a pracuji s tím, co život přináší. Kromě toho nespěchám a nehoním se v pracovním kolotoči, možná i proto nám to doma klape, protože tohle je spíše africký přístup k životu než ten evropský.
V Guinei jsem se naučila více šetřit a nevyhazovat, přijde mi to totiž velmi neuctivé. Běžná evropská konzumace mi dnes přijde doslova vulgární. Často zažívám kulturní šok, ovšem ne z Afriky, ale z Evropanů. Co se v Evropě považuje za standardní chování najednou nabývá v Guinei úplně jiné dimenze. V Evropě jsme zvyklí plýtvat, ani si to neuvědomujeme. V Konakry jíme hodně mořských ryb, ze kterých se zde spotřebuje téměř všechno, zatímco u nás se vyřízne filet a zbytek se vyhodí, protože se to „nejí“.
Také mi přijdou úsměvné různé maličkosti, kterým se v Evropě přikládá velký význam. Například jaká sklenička je vhodná na bílé či červené víno. V Guinei se pije z čehokoliv, i plastového kelímku. Nemám třeba taky vysavač a ani pračku, natož sušičku. Návštěvníci by si měli uvědomit, že je tu velmi odlišná kultura a zvyklosti. V některých situacích není v pořádku fotit i když se zeptáte, protože místní nejsou vychovaní říkat ne. Řeknou vám ano, ale i tak jim to vadí. Samozřejmě vědí dobře, proč se s nimi chce běloch fotit.
Guinejci jako národ jsou moc fajn, mám dobré vztahy s rodinou mého muže, narážím jenom dva problémy: místní milují časté telefonáty, návštěvy a slavnosti, zvlášť ženy si v tom libují. Mě tyto akce vůbec nebaví, ale ony si často myslí, že je nemám ráda nebo že mě nějak urazily, což vůbec není pravda. Společenský kontakt je v západní Africe absolutně nutný a ztotožňuje se s respektem, zatímco u nás by podobné chování bylo považováno za obtěžující. Já se nacházím někde na půli cesty. Dalším problémem je přecházení silnic v Konakry, kde je opravdu šílený provoz. Nemám na to kuráž. Když už se přecházení nevyhnu, tak požádám místní o převedení. Normálně je chytnu za ruku a jdu s nimi. A pokud zrovna nikdo nepřechází, tak klidně u silnice stojím i půl hodiny a čekám na někoho, kdo by mi mohl pomoci přejít.
Jaké to tady vlastně je?
Guinea je země s dlouhou historií sahající až do 7. – 8. století, na území dnešní Guiney existovaly státy a různá politická uspořádání dlouho před obdobím kolonialismu. Francouzský koloniální systém se zrcadlí v současném guinejském systému, příkladem může být například školství. Většina obyvatel jsou muslimové a hlavní etnika jsou Susu, Fula nebo Malenke, ale existuje i řada dalších. Můj manžel je Malenke, pochází přímo z hlavního města, a sám mluví celkem čtyřmi místními jazyky, dále malijskou bambarštinou, francouzštinou a češtinou, kterou používáme doma.
Lidé se nerozdělují podle příjmů, ale tradičně zde funguje kastovní systém, který s příjmem nemá nic společného. Jedná se spíše o možnosti vykonávat určité aktivity a typ zaměstnání. Příslušnost ke kastě určuje postavení ve společnosti. Nyní se vše mění, mladí lidé z měst už tento systém nedodržují a vykonávají své povolání podle studia, ne podle příjmení. Nicméně je stále vidět, že v určitých zaměstnáních převládá určitá kasta. Mladí lidé se oblékají běžně, v pátek obvykle nosí tradiční oděvy. Ženy a dívky si nechávají šít tradiční zavinovací sukně a korzetové vršky.
V Guinei není spousta národů s „tradičními“ zvyky jako v jiných afrických zemích, běžným pohledem nerozeznáte jedno etnikum od druhého. Náboženské tradice bývají dodržování v závislosti na dané rodině, některé striktně, jiné naopak zas velmi volně. Guinejské ženy vlastní svůj majetek a nemusí přispívat na domácnost z peněz, které vydělají nebo dostanou od manžela. Považuje se za dobré, když žena manželovi pomáhá, ale nemusí. Polygamie je hodně rozšířená, ale legalizovaná byla až v roce 2019. Co se týče přírody, tak je Guinea je překrásná, hodně zelená. Jsou tu čtyři hlavní oblasti. Naleznete tu přímořské regiony, pohoří, savanu i tropický les. Turistika není rozšířená a přiznám se, že jsem za to ráda.
Takový africky normální život v Guinei
Můj život v Konakry je takový africky normální. Vařím místní guinejská i improvizovaná slovenská a česká jídla. Někdy vařím venku na dřevěném uhlí, i když máme doma sporák. V Konakry je obrovská vlhkost, a to i během období sucha, a proto je pohodlnější vařit venku. Začátky vaření na uhlí byly těžké, hlavně podpal uhlí, ale nyní to zvládám dobře. Jí se tu hlavně rýže, která se v Guinei i pěstuje. Vařím různé omáčky, kde je základem arašídová pasta, často také vařím lilek. Mé oblíbené jídlo jsou listy z batát neboli sladkých brambor. Chodím na místní trh. Z Francie jsem si dovezla tašku na kolečkách, se kterou chodím nakupovat. V naší čtvrti jsem určitě jediná, kdo takovouto tašku má.
S uklízením a praním mi pomáhají mladé sousedky, jsem součástí naší místní komunity. Proto přispívám na pohřby, křtiny či jiné společenské události. Máme vlastní studnu a chováme kozy a plánuji si pořídit i slepice. Na dvoře jsme už zažili i porážku krávy. Také máme ovocné stromy jako je mango, papája, kokosové palmy nebo avokádo. Pěstuji si bylinky, kterým se výborně daří. Když to shrnu, tak je to opravdu moc příjemný život.
Guinejci jsou velice podnikaví a pracovití lidé, ale často jim díky nekvalitnímu školství a nedostatku pracovních míst chybí vědomosti a zkušenosti. Rozhodně neplatí stereotyp, že lidé v Africe nepracují. Drtivá většina chce naopak pracovat. Existuje státní školství, ale státních škol je velmi málo a Guinea trpí nedostatkem učitelů, zvlášť na venkově. Na jednu státní třídu v Konakry připadá až 70 dětí. Školní docházka je od 6 do 12 let povinná, ale každé dítě začíná v okamžiku, kdy jeho rodiče uznají za vhodné. Jsou děti, které začnou chodit do školy ve čtyřech letech, některé až v osmi. Školní docházku nikdo nekontroluje, mnoho dětí do školy nechodí vůbec.
Být negramotný ale neznamená být hloupý nebo neinteligentní. Znám manželství, kdy je manžel negramotný a jeho žena má maturitu nebo v jednom případě i vysokou školu. Na venkově je minimální infrastruktura a učitelé tam prostě žít nechtějí. Rozdíly mezi městy a venkovem jsou skutečně velké. Mám neteře a synovce, které v životě nebyli na vesnici a rodiče je tam nepošlou ani na návštěvu. Jsou to dva rozdílné světy. I proto doufám, že rozjedu podnikání, a budu tak schopná poskytnout práci několika dívkám, které se tak budou moci vyučit na švadleny. Lidé neustále poptávají práci, mnohonásobně více, než mohu nabídnout u nás doma nebo dříve na stavbě.
Líbil se Vám tento rozhovor? Můžete si přečíst i další ze seriálu Afričeši. Budu ráda, když mi dáte vědět, co vás zaujalo nebo překvapilo! Napište mi na mou Facebookovou stránku 🙂
